Ráno jsem vstala poněkud ospale. Ale nesmím se čemu divit. To včerejší tzv. vyšetřování se trošičku protáhlo, ale můžu říct stálo to za to! Dneska jsem mám v plánu samozřejmě pokračovat v pátrání a zjistit proč si detektiv poznatky v případu nepsal do spisu ale do papíru svého. Do papíru, který ještě ke všemu uschoval. Bál se snad? A kdyby se doopravdy bál tak čeho? Můžeme je spekulovat. Ostatně byl detektiv v nějakém nebezpečí? To se pokusím zjistit..
____________________________________________________________________________________________________
,,Ahoj Bello, hele ten zájezd do Španělska budeme muset odložit. Teda alespoň já. Omlouvám se, ale musím ještě něco vyřešit. Mám takový dojem že to bude na dlouho..tak se na mě nezlob. Jen co tady vše zařídím, ti slibuju, že hned přijedu za tebou..ano?,,
,,No a-ale přece jsme si to slíbili né?..ehm..j-já sem se tak těšila..,, odpověděla mi překvapená Bella
,,Já vím, ale opravdu, zájezd teď musí počkat. Klidně jeď sama a já za tebou přidedu.,,
,,Dobrá, dobrá..ale věřím ti!,, Bella zvýšila hlas
,,Ano slibuji! Bello, už budu muset jít..takže jsme domluvené..měj se hezky,, řekla jsem a zavěsila telefon
Pro vysvětlení Bella je moje kamarádka a já jsem chtěla už z tohohle prostředí vypadnout. Jenže případ detektiva mě velice zaujal. Slíbili jsme si s Bellou, že pojedeme do Španělska na dva týdny prázdnin. No prázdnin. Ale řeknu to tak...prázdnin. No nic..musím se vydat o pár kroků dál. Vezmu na sebe kabát a jdu. Ještě na klíče jsem zapomněla a ttak se ještě jednou vrátím do pokoje, porozhlídnu se jestli ještě něco náhodou neleží někde místo mé kapsy a doopravdy už jdu. Výtah na, který vždy čekám asi deset minut né-li více, mi přijel jako na zavolanou. Sjela jsem solů do recepce hotelu. Chtěla jsem se stavit ještě za ředitelem Schlossnerrem, ale jak tak koukám dveře od jeho pracovny nejsou pootevřené jak bývá zvykem když se v ní nachází.
,,Jéé Andreasi jsem tak ráda, že máš už směnu.,, zavolala jsem na chlapce snad přes celý vestibul
,,Tak to jste asi jediná madam..já, že bych skákal radostí to se říct nedá..,,
,,Počkej Andreasi, včera jsem zapomněla zavolat do té prádelny..zařídíš to? Poměrně spechám a chci abych to stihla,, odpověděla jsem udychaná
,,A-ano zařídím,, odpověděl Andreas
,,Tak se měééj,, křikla jsem ještě na chlapce a vyběhla jsem na ulici. Na proti stál taxi a vlastně ani nevím proč, ale zavolala jsem si ho. Cestou k němu jsem si ještě pročítala ty papíry ze spisu a hledala jsem adresu, na jakou bych měla směřovat můj krok.
,,ÁÁÁ! tady to je! Fabrika u sv. Jiří na Alexander platz!,,
,,Kam to bude slečno?,, řekl nacvičeně taxikář
Dobrý den, bude to k Fabrice sv. Jiří. Směr Alexander platz.,, ....Normálně je zvykem, žeřidič řekne: ,,Aano, tak se připoutejte a jede se!,, nebo něco na ten způsob, ale tenhle se jen pomalu otočil a začal na mě zírat jako kdybych právě spadla z višně.
,,Ehm...a-ano.., ale slečno, ta fabrika je už dávno opuštěná!,,
,,Aha.., ale stejně vás prosím, zavezte mě tam ano?,, odpověděla jsem. Celou cestu jsem si ještě jednou pročítala spis a všechny ty papíry, takže jsem neviděla místo na které jsme dojeli. Až pak jsem to spatřila. Za dob kdy tahhle fabryika měla ještě své výkony vypadala jako obří drak, který ze své pece na cihly vypouští moc a moc ohně.., ale to už je setsakramensky dávno jak jsem se právě dozvěděla od taxikáře. Popošla jsem dál, ale takové zlato jaké to dříve bývalo už není. Teď je pohled na ní o mnohem kratší, ale za to mnohem zajímavější. Co se zde mohlo asi odehrát? Ví bůh....,ale já to z něj dostanu...
TO BE CONTINUED

Jenže všechno se vždycky nevyplácí. V pondělí se naše třída tak zase jako rozdováděla, ale ten vliv to na ní mělo i o hodině. Abych to popsala přesněji. Pár jedinců (převážně klucíí) začali kecat. Všichni si asi říkáte, že to je úplně normální a, že kecat se musí, alespoň jedenkrát za život. Nó jenže, u naší třídy si sice učitelé zvykli (aspoň to tak vypadá), ale zase na druhou stranu s námi konverzují každé malé špytnutí. Jak už sem v článku zmínila, kluci začali kecat. Hodina Matematiky nebyla příliš vhodná na kecání, ale my holky jejich mozky nepochopíme. Učitel se naštval a řekl, že zavede přísný režim! Třída se tak jako začala ušklebovat, stylem: ,,Ále, von nám jí nedá,, on to samozřemě zpozoroval a řekl následující: Takže ode dneška CELÁ TŘÍDA píše desetiminutovku KAŽDEJ DEN! Naše reakce zněla: Cóóžéé?..a on: Nekecat, jdeme psát! (SAMOZŘEJMĚ TU DESETIMINUTOVKU! GRR!) Nestíhám se takhle rychle učit, takže ze všech posledních písemek mam kouli jako višitou! Uvidíme, jak to bude pokračovat...
