,,Dostanu to z něj! Přece si věřím!..,, řekla jsem si s hlasem, který mě měl podpořit a nakopnout mě, ale místo toho aby splnil úkol, který jsem od něj čekala, spíš mě dost vystrašil. Ale přece jsem si slíbila, že to dokážu. A tak jsem šla. Už v okolí továrny to zapáchalo hodně silným, ale pro mě neznámým odérem. Sice jsem nevěděla oč jde, ale přece jenom mi to něco připomínalo..něco, o čem jsem měla pocit, že jsem to už někde cítila. Ano, byla jsem si naprosto jistá, že jsem to už někde cítila.., ale nemohla jsem si vzpomenout kde.
,, Ne a nevzpomenu si,, povzdechla jsem si, že nemohu na to přijít. Řekla jsem si, že to nechám být a, že si možná vzpomenu potom v klidu na hotelovém pokoji. Jenže když víte, ž eněco znáte tak to jen tak nenecháte. Ta vůně byla tak silná, že jestli to až takhle říci mohu, porazilo by to i vola. Velmi malými, sotva slyšitelnými, až skoro nejistými krůčky jsem pokračovala dále v chůzi. Došla jsem k velmi starým, oprýskaným dveřím, které před mnoha lety byly chloubou firmy. Když jsem o ně zavadila, né jako to mám vždy v oblibě se odtrhnout a postupovat dále v chůzi, ale jak jsem tak ze hřebíku tahala svůj kabát, pocítila jsem ten život. Ten tlukot kloubů...co rukou na ně zaklepalo, když se dělníci vraceli z polední přestávky. Těch rozzlobených nohou..co nohou do nich koplo, když přišla každoroční kontrola a pár chybiček se našlo. Nechtělo se mi, ale musela jsem vyjmout ruku, a jak jsem byla tak zamyšlená, rozřízla jsem si o ten nešťastný hřebík prst.
,,ÁÁU NÉ TO BOLÍ..DO PRČIC!,, samozřejmě všichni víte, že jsem chtěla místo ,,do prčic,, říci úplně jiné slovo, ale uznejte sem by se to asi nehodilo. Sice dnešní mravy se hódně liší od těch tehdejších, ale stejně. Jak jsem tak pokračovala, a okukovala jestli nebudu mít otravu krve od rezi na hřebíku, ozvalo se:
,,Momentík, stalo se vám něco? Nepotřebujete nějak pomoct? ozval se hluboký hlas. Nehorázně jsem se zděsila. Byl to šok! Co tady kdo dělá? Slyšela jsem kroky té osoby co na mě před pár vteřinami houkla. Otočila jsem se velmi opatrně. Následovalo zděšení.
,,C-c-c-co? V-v-vy? Co t-tady děláte?!,, vyjekla jsem. Byl to taxikář co mě sem zavezl. Ale byl zcela jiný! Podíval se na mne vražedným pohledem.
,,Pojďte, tady by jste jistě stejně nic nenašla.,, odpověděl taxikář
,,Není, to snad moje věc?,, odpověděla jsem mu na nepřesvědčivou větu.
,,AÁle jen pojďte!,, a zdálo se, že mě skoro jakoby táhne k autu. Radši jsem neodporovala..
Cestou zpátky mě vezl on..Celou dobu mi vykládal, že bych tam nic neviděla a ani nic nenašla..Na všechno jsem mu kývla aby mě nechal už být a konečně mě nekrmit těmi řečičkami. Když jsem vystoupila, řádně jsem zaplatila, aby na mne nebylo znát, že mám podezdření.
,,Ano,, řekla jsem si v duchu, protože jsem viděla jméno taxikáře na jmenovce kterou nosí taxikáři na lévé straně hrudi. Na hotelovém pokoji sem si zjistila něco o existenci tohoto muže. Jeho jméno je Jack. Chápejte, člověk se nemůže změnit jen tak..byl úplně jiný, než sem ho viděla po druhé v té továrně. Hledala jsem na webových stránkách taxikářu, kde jsem si roklikla rubriku ,,Naši zaměstnanci,, klikla jsem na požadovanou oblast a jméno Jack..,,PROSÍM, ČEKEJTE..,, ukázal mi monitor a ukázalo se na něm 1!
,,Že by to byl on?,,
,,KLIK,,
,,D-d-dd-doopravdy j-je to ON!,,
Najednou monitor zhasl..myslela jsem si, že jde jen o normální restartování monitoru, ALE PAK!
Z MONITOU SE ZAČAL OZÝVAT MĚ POVĚDOMÝ HLAS!
,,Tak jak jste pochodila milá zlatá?,, ozvalo se..byl to hlas toho taxikáře!
Jenže v tom okamžiku se mi na obrazovce ukázal i jeho obličej!
,,K-kdo vy vlastně jste?,, vykřikla jsem zděšením
,,Já jsem..
TO BE CONTINUED

